Více a více u sebe začínám pozorovat rysy svých rodičů. Třeba že neumíme posedět a neustále musíme něco dělat, je jeden z těch, který máme všichni společný. A tak před Vánoci, jako už tradičně, všichni tvrdíme, že to letos rozhodně nebudeme hrotit, protože o tom Vánoce přece vůbec nejsou. Že se raději všichni jen sejdeme, dáme si nohy nahoru a budeme spolu šťastní. Má to ovšem malý háček, a sice že ke všemu scházení je potřeba hromada jídla a pití, aby se náhodou nestalo, že by někdo chvíli nebyl naprosto přežraný, a slovy maminky „prepitý a prejásaný,“ ať už ta fráze pochází odkudkoliv…

Já, jakožto milovaná dcera, se teda ještě tolik nenadřu, ale na druhou stranu už taky začínám blbnout. Letos jsem, ne že bych to počítala, vyrobila už přes 10 litrů svýho vymazlenýho vánočního likéru, a přes deset litrů znamená taky možná dvacet… Ano, položila jsem si i onu otázku „proč?“ a zrovna se mi nechtělo na ni odpovídat. PROTOŽE JSEM PO MAMINCE!

Občas, když si stoupnu ke sporáku a něco uvařím, okomentuje to můj drahý ve finále ironickými slovy: „No, aby nám vůbec něco zbylo, viď…“ A pak se oblizuje, ha!

Co je tedy navazujícím a dalším společným rysem mě a mých nejbližších? Rádi děláme lidem dobře… Radost! Rádi děláme lidem radost. Děláme rádi radost lidem, které máme nejradši – tak je to! Máme strach, aby náhodou někdo neměl málo – lásky, jídla…

Ovšem já osobně, kromě občasných stání u plotny, ze kterých vzejde třeba deset porcí místo dvou, a já to nechápu, se soustředím spíš na radosti tekutější. Ty radosti ve sklenicích a lahvích, jsou mnohem víc můj styl, než tancovat kolem hrnce, nebo plechu… I když, „na plech?“ To mi něco říká, a mým blízkým, a nejen těm, jistě také… „NA PLECH!“ – Aby náhodou někdo nebyl málo…

Maminka se často taky podivuje nad tím, že jíme „tady v Praze“ častěji v restauracích, a zřejmě políbena nedůvěřivostí k „hospodám“ stále tvrdí, že to není ono, a že bych měla „něco pořádnýho“ uvařit častěji, že jíst venku se prostě pořád nedá… Já zase tvrdím, že dá, ale většinou necháme tuhle konverzaci plavat. Jenom se někdy tak roztomile uzavře kruh. Například nedávno, když jsem mamince do telefonu líčila, že se mi ten můj vánoční likér asi povedl, a asi nejvíc ten kokosový, protože ho lidi chválili. Zaujalo jí to a začala se tedy zajímat o recept. Asi po minutě vysvětlování, když přišla na to, že to je poměrně složitý proces, a že pití je taky věda – nejen jídlo – mě přerušila a pravila: „Simi, to je dobrý, my to asi dělat nebudem…“ Tak a je to! Já nebudu dělat vývar s knedlíčkama, ani omáčku s knedlíkama, a maminka se zase nebude patlat s nějakýma sirupama, kokosama a kdesi cosi… No toť! Každému co jeho jest.

Vzpomínám na loňské Vánoce, kdy jsem poprvé „už“ nebyla single. Trochu velký sousto, člověk je najednou dočista zmatenej a dělá pak pěkný blbosti. Například vymyslí, že upeče cukroví, protože láskou zaslepen chce partnera asi dojmout kousky sladkého… Těsto jsem koupila, protože takovej magor zase ještě nejsem, a jenom představa výroby těsta od píky mě děsí natolik, že přes to vlak nejede! No a zkrátka jsem se jala péct cukrovíčko miláčkovi, kterej je holt na sladký, a pravděpodobně už se to nezmění. Hrůza! Děs! Už nikdy! Jestli nekecal, a fakt mu to chutnalo, tak klobouk dolů – přede mnou, i před ním – ale já už zůstanu radši u těch tekutin, to mi tak nějak jde líp… Nejsem prostě holka na pečení. Může bejt rád, že ho dobrovolně napájím míchanými drinky. To totiž vůbec není samozřejmost!

Teď jsme o jeden vztahový rok dál, a já radši koupím čokoládu, nebo zákusek, a cukrovím nechám svého drahého zahltit holt až na Štědrý den, kdy se jak babičky, tak tetičky, a nesmím opět zapomenout na maminku, začnou předhánět se svými tácky s vyrovnaným cukrovím – právě včas, ne?

Narozdíl ode mě, moje maminka, ta už je zřejmě v přípravě na roli několikanásobné babičky, nebo jak si to mám vykládat. Takže se samozřejmě nešetří a každý rok, ač také se slovy, že se na to může „víte co,“ a že není tak blbá, aby se s tím vším patlala, jak říká „něco málo teda upeče.“ Aby se neřeklo, že jo… No a pak střih, a přibližně týden před Vánoci se mi začne přes sociální sítě vychloubat se svými výtvory hodnými michelinské hvězdy, a to se skromným komentářem, že je „hračička.“ Já se picnu! – Tu sněhuláci, jeden jako druhej, tu třpytivé linecké stromečky, tu křupavé rohlíčky s ořechy… Říkám mňam i já, a jakože v soutěži „kolik kdo sní sladkýho“ jsem vždycky jasně poslední. Po třech kouscích cítím náběh glukózového záchvatu, a je hotovo.

„Jak jsem stará, tak jsem blbá,“ nešetří maminka sebekritikou, ale já vím, že je moc hodná a navíc ještě dost mladá na to, aby třeba zmoudřela, a my jsme nemuseli doma vždycky všechno rychle sežrat se strachem, že jinak to ty prohnutý stoly už prostě fakt nevydrží.

Napsala jsem jí, že dostane od Ježíška poukázku do léčebny kuchyňských maniaků. Odpověděla svižně: „Tam by mě vzali i bez poukázky.“

PEČU NA TO, A LETOS FAKT NEPEČU!
A P.S. Maminka dostane raději poukázku do divadla… 

 

– redlips cocktail.