Je odpoledne, chvíli po tom, co jsem otevřela, odhrnula pověstný závěs. Nikdo tu není a já se stejně plížím po baru a hledám, co bych tak ještě vycídila, vyleštila… Zapaluji svíčky – mám to tady ráda krásný a voňavý, nehledě na to, že za pár hodin půjde všechna ta moje obsedantní snaha do hajzlu.
Zapínám kávovar, dám si kafíčko. Mmmmmmm.
V půl šesté přichází první hosté a sedají si přímo na bar. To mám ráda, když hned odpoledne přijde někdo, kdo si objedná koktejly a mně začne jet huba a povídáme si, a řekneme si hodně jak o koktejlech, protože je to zajímá, tak i o tom, jaký oni měli den, protože to zase zajímá mě. Vždycky se zajímám o to, jakou mají denní rutinu ti, kteří ve svých zaměstnáních končí zhruba v tu dobu, kdy já odemykám bar a pracovat začínám. Je osvěžující si takhle vyměňovat informace.
Věřte nebo ne, ale já si to neumím ani představit. Vstávat ráno do práce, odpoledne jít na kafe/nákupy/drink/večeři a potom pěkně včas spát, to vše hezky každý den dokolečka. Třeba na to někdy dojde i u mě, kdo ví, ale to by byl teda velkej skok!
Když je práce radost, ani vám nevadí jít spát v pět ráno. Pokud ovšem za sebou nebo před sebou netáhnete břímě v podobě úplně gumového partnera. I to ale ještě jde, jen někdy uvažuju nad tím, jaké to je přijít k protějšku do práce a zlískat se tam jako dobytek… Jen si to představte: možná je váš partner finanční ředitel, trenér v posilovně, nebo třeba učitel ve školce? To by byly, panečku, mejdany!!!
O něco později mám další hosty. Jeden z nich přišel unavený rovnou z práce a objednává si kromě panáka dobrý skotský taky kávu. K mému potěšení nežádá žádný „fletvajt“ ale normální prachsprosté espresso bez mlíka. Třeba už lidi začínají chápat, že nejsme hipsterská kavárna… Znovu zapínám kávovar a hle! U něj se krčí studené, černočerné, ale moje – kafe! A to je můj život: studený kafe, přesto úsměv na tváři. S podivem…
„Ice coffee – barmaid’s life!“
Kopnu ho tam jako panáka a zmáčknu to objednané espresso. Doufám, že aspoň to doručím ještě horký. Svoje nový, a třeba i trochu teplý, jsem dávno vzdala. Dokonce se mi často stane, že si doma v deset ráno zmáčknu na kávovaru espresso, a druhý den ho tam chudinku najdu. Nemám ráda plýtvání, a jsem si vědoma své roztržitosti, co se kávy týče, takže vždy nepozorovaně srknu tu jenom dvacet čtyři hodin starou tekutinu a v duchu si říkám „bude líp!“ (Nebo dřív???)
Jako malá holčička jsem měla pocit, že pít ledovou kávu za patnáct korun z modré krabičky je dospělost. Je dospělost pít patnáct a více hodin starý černý kafe z kávovaru? No nic…
Kovářova kobyla chodí bosa. Chci, aby měli hosté všechno včas, tak já chlastám studenou kávu, rozbředlý drinky, radši už žádný drinky, a tak dále… Usmívám se a přemýšlím, jak mi to nemůže vadit. Tolik potřebuju ten ruch, rychlost, neklid?
Stává se mi občas, nehledě na to, jestli v šest odpoledne, nebo o půlnoci, že někdo sedí na baru a upřeně se zahledí na moje pracující ruce. Prý to působí velmi klidně. Pro ně je to uklidňující, pro mě je to kus práce, který mě baví i unaví. Zároveň uklidní, pořád tedy hlavně ty, kteří si ty zázraky ve skle objednali. „KLID NA POČKÁNÍ!“
Jsem vzrušená. Není tady nikdo okouzlující. Teda… Jistě je, ale ne pro mě. Pro mě tu před nějakým časem jeden okouzlující byl, a pořád je. Mimochodem: to se mi tu taky velmi často snaží vnutit nějací chytráci, že barmanky moc rády po směně odcházejí v doprovodu, nejlépe pokaždé s někým jiným, a další takový klišoidní kecy… Ještě, že mě to už nechává klidnou. Vím svý.
Po tolika letech práce v baru jsem pořád vzrušená. Třebaže ne každý den, každou minutu, vztah mezi mnou a barem, koktejly, milými lidmi, sem tam i protivnými lidmi, nebo protivnou mnou, chutěmi a vůněmi drinků… Ten vztah zkrátka jenom kvete! Jinak, než vzrušení, to popsat neumím. Jednoduše je to tak.
Jsem vzrušená, svým způsobem. Ten co řekl, že jsem ledová, musel mít nejmíň tři, čtyři promile. Jo, pohupoval se u baru, ty rozevlátý kolena jsem ani nemusela vidět napřímo, a stejně vím, že se sotva udržely! „No taaaak, nebuď tak ledová,“ říkal mi a já jsem si zase říkala, jak může cítit chlad ze mě, když evidentně nemůže cítit už vůbec nic…
Třeba někdy působím jako ledová královna, třeba to má dokonce souvislost s tím ledovým kafem, který jsem jako malá dospěle pila brčkem, třeba jsem jen občas studená jako to starý kafe u kávovaru. Pořád jsem jenom člověk.
Ještěže každou noc přijde ona chvíle, kdy se zkrátka ten závěs musí zatáhnout, chtě nechtě, aby zůstala alespoň nějaká důstojnost a síla na to jít s dalším dnem dál…
– redlips cocktail.