Fullhouse, tak se dneska říká tomu, když je narváno. Nevím, kde mi hlava stojí, ale nechci, aby to bylo vidět. Další koktejl, teda vlastně šest, osm, dvacet čtyři…
„Dneska tě zvu já!“ Slyším jakoby na pozadí, za majestátního zvuku šejkru.
Šejkr mám spíš u pravého ucha, tohle slyším levým. Stíhám všechno, snad jen hudbu už dávno nevnímám. To mi připadá trochu škoda, mám ráda elegantní rytmy, které tady často hrajeme. Blues, jazz… I když ono každý den je to vlastně na palici… Kdybych si sem šla sednout na tři koktejly, byla bych z toho unešená. Teď slyším rachot, směs všech zvuků, které se barem linou. Snad neobnáší i splachování ze záchodů, to už by byl vrchol… No co už, mám ten blázinec ráda.
Chytám holčičí hlas od toho správného konce baru. Odtud, kde leží platební terminál, jenž bývá pro většinu hostů symbolem odchodu v pěkné náladě, kterou ani čísla nezkazí. První hosté se dnes chystají zaplatit. Holčičí hlas.
„To je ta emancipace,“ řekl by můj muž a smál by se, a přitom by na mě hodil významný pohled, jakože dobrý. Teď ale můžu jenom doufat, že ten rozhodný holčičí hlas, že ta jedna „věta rozhodná“ nezapočne hádku, v níž bude mermomocí chtít, nebo dokonce muset, zvítězit mužské ego. To se děje jako na běžícím páse, ale tohle, tuším, nebude ten případ.
Dochází mi, jak je krásně v baru, kde se člověk každý den nepotkává s chtivými ženami, které sedí a vyčkávají. Asi nejsme ten typ podniku. Naopak u nás umí chlap, tvářící se, že je opravdu chlap, a ještě nad věcí, vesele až hrdě pít na účet kohokoliv, nehledě na pohlaví. Jakýpak copak.
Vítejte ve dvacátých letech, ovšem jednadvacátého století. Rozmanitosti se meze nekladou, a chování v baru bohužel často taky ne. Vítejte ve Speakeasy baru, což už dneska znamená prakticky jen styl, kulturní odkaz, který se snažíme propagovat, koktejly dle sto let i více starých receptur a taky svým způsobem „staré školy“ uzavřené v poměrně mladých barmankách. Za závěsem se dějí věci, to vám teda povím! Když to takhle zvolám, zní to vykřičeně, jenže já vím, že nemusím popisovat, co se asi tak děje v baru, to si umíte představit. Můžu to sepisovat, a podávat míchaný koktejl slov a situací, který pobaví, šokuje a třeba někomu zvedne náladu, ovšem není nad to si to osvěžit na vlastní kůži.
Naštěstí ten holčičí hlas zvítězil bez problému a já se můžu vesele vrhat na všechny další úkoly. Jako poloviční terapeutce mi moje intuice říká, že ti dva mají harmonický vztah, tak ať si ostatní trhnou. Příště přijdou třeba zase, a on pozve ji, na revanš. Zato z jednoho rohu se ozvalo pobouřené a hlasité „no to jsou mi poměry“ a nechyběl lítostivý pohled na slečnu. To jsem si mohla myslet, nějakej kozel, co ví všechno nejlíp a platící holka je chudinka. Za kolik takových kdy zaplatil on? Škoda se ptát… Lidma nezatopíš, ale mně to nevadí, mám ráda tu rozmanitost.
Šejkruju asi pětatřicátý koktejl a při tom dávám pomalu odcházející slečně deset bodů za úžasnou reakci. Hodila na toho starýho chytráka bez mrknutí oka a beze slova takový pohled, že si ho nejmíň bude pamatovat, a příště možná zapřemýšlí, do kterých věcí mu něco je, a do kterých mu naopak nic není. Lidi jsou rozumní, aspoň někteří…
Pokračujeme dál. Ani nevím kolik je hodin, pěknou dobu jsem se ani nepodívala na čas, ale to tady často nehraje roli. Práce je pořád dost: míchání, šejkrování, konverzace s jedním samotným hostem na baru, poskakování od barového pultu do celého prostoru baru a zase zpátky, zase konverzace, čili nazvěme to útržky konverzace, nebo jen náhodnými slovy, větami, když se zadaří. V hlavě mi poletují objednávky, šejkruju koktejly, a někdo si myslí, že ho během toho slyším, jenže to je lež. Studí mě ruce a neslyším ani slovo, ale kdo by to počítal.
Kolik jsme dneska obsloužili krků prahnoucích po koktejlech z neznámých, ale jistě dobrých důvodu? Nemám páru, je tu příliš těsno na to počítat si výsledky a chlácholit se jimi.
Tam je kout, kde sedí matky na tahu, tam se řeší politika, tam si poměřují nevím co, a nechci to vědět. Zkrátka rozmanitost každým coulem. Je před volbami, tak není divu. Koutek matek není u nás tolik obvyklý, ale prostor je tu vždy pro každého. „Slečno, u nás to bude asi složitější, tak nás omluvte, dva roky jsme nebyly v baru.“ Přemýšlím, jaké to je, nebýt dva roky v baru. Ani jednou? Vůbec nemám páru, jaké to je…
Po volbách se zase rozjedou všechny ty kecy o covidu – počkat – myslím, že jsem i dneska něco zaslechla, bude to prej zlý, my lidi máme totiž velmi často schopnost vidět do budoucnosti… Myslím si, že od stolu plného několikáté rundy koktejlů těžko pánové něco vyřeší. Mohli řešit důležitější hodnoty, které náleží tomu, v jaké náladě se zrovna nachází, asi jim to zkusím nabídnout.
Naštěstí pro mě, je to jediné místo, odkud se dnes toto téma ozývalo, a to se ještě dá zvládnout. „Pánové, nedáte si nějakýho dobrýho panáka u příležitosti uzavření této nepříjemné debaty o „vlně XXX“?“ Hledí na mě všichni čtyři a je vidět, že jim to v hlavách trochu šrotuje. Někdy si představuju, jak se chlapům otevírají hlavy, a v nich, namísto mozku, je veliká sklenice, v ní koktejl, a v něm se koupe pin-upka, tak jako je to známé z retro grafik, reklam a obrázků. Zdá se mi to rozhodně příjemnější, než aby tam zahnízdil covid. Nechávám prostor pro představu…
To už odhaluju takové myšlenky, ze kterých by někdo mohl vyvodit psychické poruchy. Mě samotnou překvapuje, že si představuju, jak mají chlapi cokoliv místo mozku, když jich pár znám, a nijak lákaví nejsou… Myslím, že to souvisí s únavou.
Pánové se zvedají a překvapeni mým zřejmě nečekaným nápadem na panáka jdou svižně k baru prozkoumat všechny možnosti. „Nooooo, aby se to hodilo k tomu, co už jsme pili.“ Gimlet, Mary Pickford, Brandy Alexander, Sex on the beach – AHA! Odchází s kvalitním rumem, a já myslím, že budeme pomalu končit, protože ač jako barmanka nesnesu, když někdo nemá co pít, jako člověk teď doufám, že pánové už nebudou chtít přidávat další položky do řady s názvem „co jsme dneska ještě nepili, ať už je to cokoliv.“ Doporučit můžu, rozhodnout nikoli.
Ať už o politice, pandemii nebo o tom, jestli matka samoživitelka, nebo její koketní kámoška včera poznaly ty pravé gentlemany, anebo jestli ten chlap, co seděl přímo za rohem od baru, náhodou už dočista neodradil „tu svojí,“ jak zřejmě svou ženu nazýval? Kdo ví? Bar je úžasně inspirativní místo. Vidíte chlapa pochybovat i plakat, vidíte ženu krknout si na celý kolo, no zkrátka cokoliv.
„Drahoušku, hoď mi ještě jednou ty mandle, a jednou to řecký slunce, anooooo?“ K.M.H.
Dnes to tady bylo jako na kolotoči. Zastavím se, a koukám na svoje nové nehty. Konečně si nemusím se svou prací dělat manikúru každý den. A v tom přichází ještě poslední moudro z úst pána, který má na účtě koktejlů taky dost: „Ale chlapi nekoukají na nehty přece, to je nám úplně jedno! Koukáme obvykle na takzvané malé ruce. A jestlipak víte proč?“ Ptá se mě. To fakt nevím, nechám se tedy poučit. „No ten vocas v nich pak přece vypadá větší!“
A máme to komplet! Strkám klíč do zámku zvenku. V hlavě mám koktejl, jako obvykle, a nějak zvráceně mi to vyhovuje.
– redlips cocktail.